Hledání bydlení

Náš hostel byl fajn (postel tvořila asi 75 % pokoje, skříň bez ramínek a igelitem zakrytý detektor kouře), ale bylo nám jasné, že do budoucna bychom si chtěli sehnat bydlení, kde se budeme cítit dobře (nebo alespoň lépe), které bude na bezpečném místě a zároveň bude dobře dostupné. Začali jsme tedy hledat na internetu inzeráty, psát maily, volat.. Naše první návštěva byla horor - zvrhlost - šílenost. Postarší pár asiatů (on 70, ona 71 let) s hodně lámanou angličtinou nám postupně vysvětlil, že v tom malinkém zabordeleném smrdícím domečku bychom platili ještě více, než říká jejich syn (Mr Yi alias Lincoln), se kterým se návštěva domlouvala. Poslední kapkou byly obří pavučiny ve skříňkách s nádobím a nápis na dveřích koupelny, který zakazoval se sprchovat více jak jedenkrát denně. Už od prvního okamžiku jsme věděli, že tento prostor je akorát ztráta času, a tak jsme to přeměnili alespoň v Trénink obchodního jednání, a snažili jsme se je srazit s cenou dolů.. Konverzace tedy vypadala: "160 dolarů za týden" řekla ona, "Lincoln nám ale řekl 150 dolarů" řekli jsme my.."Lincoln tu ale nebydlí, my tu bydlíme, cena je 160." To jsme si nemohli nechat líbit, a odvětili "Lincoln ale tvrdil jasně - 150"..Ještě chvíli jsme se přetahovali, mám tušení, že nám možná ani nerozuměli, ale jakmile jsme řekli Lincoln - jen kroutili odmítavě hlavami - týmově..

Od druhé návštěvy jsme se dozvěděli, že ve městě, které je 2x větší než Londýn, nefungují noční spoje (které bychom v případě nočních šichet mohli plně využívat), a tak už se hledání týkalo pouze centra. Už to jedenáctiměsíční batole v nás nevzbuzovalo víru v klidná rána..To místní tatínek potvrdil, že synek vstává s ním v 5,45..Tak tedy - Ahoj kámo! a šli jsme dál..

O den později jsme absolvovali dalších 5 návštěv, z toho jedna se nám moc zalíbila (Srí-lančanka, 28 let). Cestou od ní jsme se ale zastavili v hostelu, o kterém náš chytrý průvodce (ten, co nám všechno řekne - ne Honzík, ale Lonely Planet) píše, že je to velmi populární ubytování, na které dokonce existuje čekací list. A oni měli zrovna volný pokoj pro dva a k tomu zvýhodněný nájem pro dlouhodobé residenty. Večer jsme si pokoj v hostelu zamluvili. Takže bydlíme na adrese 103 Vincent Street, hostel se jmenuje YWCA. Veřejné prostory jsou kamerovány, my bydlíme dokonce v tom nejbezpečnějším patře - šestém, protože si musíme ve výtahu to tlačítko odemknout. Pod námi jsou dvě ženská patra, kam muži nesmějí na noc - tam si budem chodit prát. Už jsme zabydlení, dnes jsme si vyvěsili v pokoji fotky rodin.

Ještě stojí za zmínku Mr YI II. alias Richard (Dobrej byl taky Bobby, ale příběh s ním popíšeme už asi jen na přání). Ten nás vzal do jakéhosi Harvard komplexu, ta nejbrutálnější podoba králíkárny - v řádku stovek bytů (tipuju tak 250). Richard nám postupně ukázal 2 ze svých 7 nabízených bytů. Oba dvou pokojové, s balkonem. První pokoj s malým oknem na pavlač, druhý bez oken, dveřmi vyúsťujícími do kuchyňky..I tady jsme pochopili, že jsou jen 2 varianty - buď ber, nebo jdi..Tak jsme si s Richardem sedli a začali vyjednávat..Představil nám super nabídku 330 dolarů za týden, za tento celý apartmánek s tím, že bude platit všechny ostatní účty..I to se tedy proměnilo v Trénink obchodního jednání, a tentokrát v trochu emotivnější rovině jsme mu řekli, že jsme schopní zaplatit 250..Chvíli na nás koukal, představil super nabídku 320 dolarů..Byli jsme upřímní, vyjednávali..Podali jsme si ruku - na rozloučenou..

Takže už přestěhovaní do YWCA, ráno jsme šli vytisknout naše CV, koupit na ně sešívačku, pořídit si konečně bačkůrky, utěrku, jar (a to je asi všechno) a od zítřka začneme životopisy rozdávat v restauracích. Pozdrav všem!

PS: Příště Vás seznámíme s našimi výlety do okolí, jo...?