14 dní na Zélandu, aneb malá rekapitulace

Tak se opět hlásíme s návalem zážitků a postřehů, které jsme stihli za těch 14 dní na ostrově zachytit.
Poslední dny, poté co jsme nalezli příjemně ucházející bydlení, byly ve znamení hledání práce. Životopisy jsme měli dopředu připravené, a tak jsme na ně jen doplnili adresu a telefonní číslo. V případě telefonního čísla jsme si udělali takový malý průzkum trhu, a nakonec jsme se rozhodli pro operátora 2°, v Čechách bych ho svojí známostí přirovnal asi k U-founovi. Oproti konkurenci poloviční ceny, při dobytí sms zdarma a ještě o čtvrtinu levnější volání..

Životopisy jsme si pak vytiskli v internetové kavárně (pravidelně v 10-15 kopiích) a chodili po okolí..Myslím, že za těch několik dní se nám centrum Aucklandu a přilehlé okolí podařilo projít křížem krážem..Některé uličky nám připomínali Londýn. Především ty, ve kterých byly rozeseté ty malé, podivně vyhlížející krámky a ještě pochybnější občerstvení. Většina prostoru je však poměrně unikátní. Připomíná nám to přesně ty záběry z amerických seriálů - spousta zeleně, trávníček okolo každého domku, stromy - nám vcelku neznámé druhy, čisto..I centrum je Londýnu velmi vzdálené..Absence historických budov a kreativní historie vůbec má pak za následek úžasnou vzdušnost města..Přestože je v centru rozeseto spousta výškových budov, často dvouproudé až tříproudé ulice vyhání jakýkoliv pocit stísněnosti..Také - z každého vyššího bodu je příjemný pohled na okolí, a ve většině případů i pohled na moře.

Za krátkou zmínku stojí způsob místního stravování..Až na pár výjimek, kdekoliv jsme se v průběhu dne stravovali, společnost nám dělali vrabčáci..V těch horších zařízeních kolem nás lítali i holubi..Zdá se, že obsluha i místní jedlíci jsou na to již zvyklí a tak se tím vlastně nikdo nevzrušuje..Ale, když i v takovém Starbucksu Ti při popíjení kávy nad hlavou lítá pták, občas sedne na stolek vedle tebe a požírá drobky..zvláštní..snad mezi sebou mají všichni uzavřenou nějakou tajnou dohodu, a proto je nikdo nevyhání..

Musím se přiznat, že jsem se občas, při našich pochůzkách, cítil jako ten bezdomovec, který chodí od člověka k druhému a o něco ho žádá..Většina ho odmítne, ta zbylá hrstka mu něco dá..Minimálně polovina podniků nás s úsměvem na rtech odmítla, čtvrtina pak řekla, že nikoho nehledají - ale co třeba kdyby náhodou..A ta poslední třetina Ti řekne, že někoho hledá - a že se ozve..Hlava ekonoma mi při každém takovém vydání CV z ruky vyúčtovala 7 Kč, se kterými jsme se rozloučili..Na konci dne se však nikdo neozve..

Andrejka měla při hledání štěstí dříve než já..Při jedné z naších pochůzek jsme se zastavili také v japonské restauraci Kyoto. To bylo v pondělí odpoledne a na další den pak byla naplánovaná zkušební šichta..Ta vyšla, nicméně manažerka neměla jistotu, zda vedení nepožaduje Asiatku..Zvláštní, že den předtím (tedy v pondělí) tam byla jiná holčina na zkoušku..Nicméně večer následoval telefonát, který Andrejku vyzval ještě k druhé zkušební šichtě v témže podniku - ovšem v době větší vytíženosti restaurace..To se odehrálo dnes (čtvrtek), a Andrejka opět pochodila.. Do konce týdne bychom se měli dozvědět, kdy nastupuje..Tak snad..

V některých okamžicích člověka přepadá zvláštní bezmoc. To, když si s Tebou manažer sedne, procházíte životopis a je na něm zjevně vidět, že někoho potřebuje a Ty se mu i docela líbíš..Pak se zeptá na vízum, odpovíme "working holiday" a on přesune životopis zpět k Tobě..Potřebujeme někoho alespoň na 6 měsíců, často odvětí..Jednou mi to takhle řekla holčina, a to už jsem se musel trochu ohradit..Zeptal jsem se, jestli tedy Ti, co mají víza lepší než my ji vždy slíbí, že zůstanou alespoň toho půlroku..Odvětila, že o přijetí nerozhoduje ona, ale manažer..To mi přišlo docela fér, nechci, aby mě přijímala ona..Tak mi prostrčila Application form (nesmyslná administrativa)..Ještě, že jsem to vyplňoval na jídelním lístku..Byla tam totiž i kvízová otázka - které víno je bílé/červené..úspěšně jsem se s lístkem poradil..Vím, že se neozve, ale ještě vyslechnout, že 3 měsíce jsou krátké i proto, že úplné vytrénování trvá 1-2 měsíce..Nezlob se na mě děvče, ale to to máte tak strašně špatně propracované..?

Zajímavým jevem je taký zákon zkyslého úsměvu..To nastává ve chvíli, kdy přijdeš do restaurace..Všichni jsou jako sluníčka..Jakmile pochopí, že z Tebe neplynou peníze, ale jen dotaz na pracovní místo, srovnají se a jsou zcela vlažní..Tím se ale nechci dotknout těch, ve většině případů milých lidí..jen už se tolik nesmějí..

Já jsem se dneska vypravil do Devonportu, do místních podniků..Hned v tom prvním, hotelu, jsem si sedl s místním manažerem..Chvíli jsme povídali, nebyl však o mě přesvědčený..Mimo řečí proložil 2 podmínky - oholit se (splnitelná) a ostříhat se..To kamarádovi asi nesplním..ale přesto, v sobotu se za ním mám v 10 podívat - v černých botech, bílém tričku/košili, černých kalhotech, oholen, vlasy tentokrát ostříhané/svázané do culíku..:-) Tak uvidíme..Naprosto v těchto situacích souhlasím s tvrzením, že co není na papíře, není..Proto zatím nepropadáme naději..

Taky nás tu překvapila ještě jedna věc..Když člověk vystupuje z autobusu, bývá často zvykem poděkovat řidičovi (často i přes celý autobus)..Stačí jen "Thanks, driver" - volně bychom to mohli přeložit jako "Díky, řidiči." Stále ještě nerozumíme tomu strašnému guláši v dopravě..Něco tak nepřehledného jsme v životě neviděli..Jestli byl Londýn guláš, tak pro toto nemáme přirovnání..Naštěstí existuje stránka maxx.co.nz, která situaci trochu zjednodušuje..

Další zprávy od nás snad budou s příslibem práce v kapse..