Výlet na ostrov Rangitoto (23/01/2010)

V sobotu jsme si udělali nádherný výlet na "Rangitoto Island". Cesta tam trvá pouhých dvacet minut přívozem z Aucklandu a přitom se ostrov od velkoměsta velmi liší (chvílemi připomíná džungli, nevyskytuje se zde žádný obchod). Tento ostrov vznikl erupcí z moře asi jen 600 let zpátky a nemá žádné permanentní obyvatele.

Jízdenku na trajekt jsme si koupili za levnější cenu přes internet den předem. Ráno nám počasí moc nepřálo, ale vzhledem k tomu, že se tu mění nepředvídatelně rychle, nenechali jsme se odradit (ve vteřině ze sluníčka mží a naopak hrůzně vyhlížející mraky nemusejí vydat ani kapku). Nakonec jsme byli rádi, že vydržely alespoň chladnější teploty.

Vzali jsme to doprava po "coastal track" a poté nahoru ke kráteru přes "lava caves" (lávové jeskyně).

První pohledy na "lávová pole":

¨

A všude kolem nás krásná příroda...

Výhledy zhora:

Kráter

V lávových jeskyních:

A tihle dva Vám posílají pozdrav z opačné strany planety..

Další týden za námi, tentokrát ve znamení tréninkových šichet (ne jedné)..

Honzík se ostříhat nenechal. I přesto se statečně vypravil do Devonportu na zkušební den do jedné lepší restaurace. Naděje na úspěch se o něco zvýšila, když si ho tam pozvali i na následující den. (H: Takže po sobotní zkušební šichtě jsem byl pozván ještě v neděli a pondělí - na šichty normální). Snad trošku to kazil jen fakt, že si v té době ještě nepromluvil s Nejvyšším, který mu výše zmíněnou podmínku kladl. Ten den jsem se vydala s ním, abych konečně ochutnala na vlastní tělo slanost oceánu a užila si mimoměstské prostředí. Trošku pršelo a byla zima, ale prázdná pláž jen pro mě - musela jsem.. S Honzíkem jsme se za pár hodin sešli, s úsměvem na tváři a s jeho slovama, že s šéfem právě mluvil a podmínka stále trvá - buď půjdou vlasy nakrátko a práci má nebo se neostříhá a.. nic.. (H: Už jen z takové setrvačnosti jsem se přece jen do Devonportu vypadal ještě v úterý, abych zkusil šéfa přesvědčit o tom, že dlouhé vlasy mají i dívky číšnice, a že zákazníci na to nemusí být až tak hákliví, jak si on představuje. Asi po půl hodině čekání se šéf objevil. Když jsem ho požádal o 2 minuty hovoru, řekl, že zrovna nepracuje, a já si mám promluvit s mým školitelem. Poděkoval jsem mu a tímto se celá záležitost uzavřela..Školiteli Bernhardovi jsem jen předal číslo účtu, spočítali jsme odpracované hodiny, poděkoval jsem mu za snahu a já se ocitl bez práce).

Jak už bylo řečeno, já měla dvě zkušební šichty v japonské restauraci, po kterých se ozvali znovu. Místo je to pěkné, ale skoro nikdo tam nechodí.. Nebo takhle.. Každý den se smutně ptají, jaktože je to dnes tak klidné, že prý to dříve bývalo hodně plné.. Kuchař na to má hned několik řešení - je teplo a lidé mají stáhnutý žaludek nebo jsou prázdniny a lidé nejsou ve městě nebo jsou prázdniny a lidé nemají peníze nebo prší atd. atd. Nicméně manazerka restaurace mi naznačila, že se o šichty budu dělit ještě s jednou slečnou a že mi dá týdně víc hodin, když se naučím dělat sushi. Začala jsem se tedy učit sushi, ale dohromady to stejně nedá více jak dvacet hodin za týden..

Honzík tedy začal znovu rozdávat životopisy, v naprosté většině do míst, kde jeden z nás už na začátku byl.. Prý si ho i někde pamatovali - nic povzbudivého. Naštěstí se brzy ozvali z restaurace jménem Harbourside a zkušební šichta byla naplánována. Zase bílá košile, černé kalhoty, o vlasech ani zmínka.. Pochodil a kontrakt už je připravený v kanceláři :-). Jeho úloha je prý pobíhat mezi několika sektory, na které je restaurace rozdělená, dělat myší práci. Má tak minimální komunikaci se zákazníky. Snad tam brzy všichni uvidí, jaký je talent je a jaký potenciál se v něm skrývá a posunou ho někam o kousek výše :) (H: Děkuji Andrejko, práce je naprostá šílenost - Odnes tác s jídlem do sektoru 2, stůl 5. Přijdu k sektoru 2, číšníkům řeknu, že je to pro stůl 5 a jdu pro další tác. Ne nadarmo se pozice jmenuje Runner - Běžec..Po cestě můžu sebrat špinavé talíře umístěné v malých kontejnerech, nebo špinavé ubrousky..Asi největší seberealizace nastává při leštění příborů a následného rozmísťování po stanovištích. Ale - je to práce :-) ).

Právě předevčírem se mi ozvali ještě z jednoho pizza shopu. Že mé číslo mají od jiné restaurace a jestli se nechci přijít podívat, popřípadě si zajít zapracovat na hodinku a že uvidíme, jak si budeme navzájem vyhovovat.. Hodinová šichta proběhla příjemně. U rozebírání detailů to vypadalo, že s nějakými pracovními smlouvami a placením pojištění si nedělá moc velkou hlavu, ale říkal, že mi to může platit když budu chtít.. Tak jsem mu napsala na lístek, které dny mám volné a během několika příštích dnů se má ozvat. (H: Tady Ti zase moc fandím já, podle informací mých kolegů je tady celá řada lidi, kteří pracují načerno, beze smlouvy a nikomu to vlastně ani moc nevadí..Hlavně, že smlouva s Kyotem je cestě).

Zdá se tedy, že jsme se chytli. Teď jen získat kontrakty, jinak bychom si museli prodloužit cestovní pojištění, které máme zařízené z Čech do konce ledna. V dalším příspěvku Vás seznámíme s naším sobotním výletem na ostrov Rangitoto - a můžete se těšit i na několik fotek..:-) Zdravíme naše čtenáře do všech koutů světa!

14 dní na Zélandu, aneb malá rekapitulace

Tak se opět hlásíme s návalem zážitků a postřehů, které jsme stihli za těch 14 dní na ostrově zachytit.
Poslední dny, poté co jsme nalezli příjemně ucházející bydlení, byly ve znamení hledání práce. Životopisy jsme měli dopředu připravené, a tak jsme na ně jen doplnili adresu a telefonní číslo. V případě telefonního čísla jsme si udělali takový malý průzkum trhu, a nakonec jsme se rozhodli pro operátora 2°, v Čechách bych ho svojí známostí přirovnal asi k U-founovi. Oproti konkurenci poloviční ceny, při dobytí sms zdarma a ještě o čtvrtinu levnější volání..

Životopisy jsme si pak vytiskli v internetové kavárně (pravidelně v 10-15 kopiích) a chodili po okolí..Myslím, že za těch několik dní se nám centrum Aucklandu a přilehlé okolí podařilo projít křížem krážem..Některé uličky nám připomínali Londýn. Především ty, ve kterých byly rozeseté ty malé, podivně vyhlížející krámky a ještě pochybnější občerstvení. Většina prostoru je však poměrně unikátní. Připomíná nám to přesně ty záběry z amerických seriálů - spousta zeleně, trávníček okolo každého domku, stromy - nám vcelku neznámé druhy, čisto..I centrum je Londýnu velmi vzdálené..Absence historických budov a kreativní historie vůbec má pak za následek úžasnou vzdušnost města..Přestože je v centru rozeseto spousta výškových budov, často dvouproudé až tříproudé ulice vyhání jakýkoliv pocit stísněnosti..Také - z každého vyššího bodu je příjemný pohled na okolí, a ve většině případů i pohled na moře.

Za krátkou zmínku stojí způsob místního stravování..Až na pár výjimek, kdekoliv jsme se v průběhu dne stravovali, společnost nám dělali vrabčáci..V těch horších zařízeních kolem nás lítali i holubi..Zdá se, že obsluha i místní jedlíci jsou na to již zvyklí a tak se tím vlastně nikdo nevzrušuje..Ale, když i v takovém Starbucksu Ti při popíjení kávy nad hlavou lítá pták, občas sedne na stolek vedle tebe a požírá drobky..zvláštní..snad mezi sebou mají všichni uzavřenou nějakou tajnou dohodu, a proto je nikdo nevyhání..

Musím se přiznat, že jsem se občas, při našich pochůzkách, cítil jako ten bezdomovec, který chodí od člověka k druhému a o něco ho žádá..Většina ho odmítne, ta zbylá hrstka mu něco dá..Minimálně polovina podniků nás s úsměvem na rtech odmítla, čtvrtina pak řekla, že nikoho nehledají - ale co třeba kdyby náhodou..A ta poslední třetina Ti řekne, že někoho hledá - a že se ozve..Hlava ekonoma mi při každém takovém vydání CV z ruky vyúčtovala 7 Kč, se kterými jsme se rozloučili..Na konci dne se však nikdo neozve..

Andrejka měla při hledání štěstí dříve než já..Při jedné z naších pochůzek jsme se zastavili také v japonské restauraci Kyoto. To bylo v pondělí odpoledne a na další den pak byla naplánovaná zkušební šichta..Ta vyšla, nicméně manažerka neměla jistotu, zda vedení nepožaduje Asiatku..Zvláštní, že den předtím (tedy v pondělí) tam byla jiná holčina na zkoušku..Nicméně večer následoval telefonát, který Andrejku vyzval ještě k druhé zkušební šichtě v témže podniku - ovšem v době větší vytíženosti restaurace..To se odehrálo dnes (čtvrtek), a Andrejka opět pochodila.. Do konce týdne bychom se měli dozvědět, kdy nastupuje..Tak snad..

V některých okamžicích člověka přepadá zvláštní bezmoc. To, když si s Tebou manažer sedne, procházíte životopis a je na něm zjevně vidět, že někoho potřebuje a Ty se mu i docela líbíš..Pak se zeptá na vízum, odpovíme "working holiday" a on přesune životopis zpět k Tobě..Potřebujeme někoho alespoň na 6 měsíců, často odvětí..Jednou mi to takhle řekla holčina, a to už jsem se musel trochu ohradit..Zeptal jsem se, jestli tedy Ti, co mají víza lepší než my ji vždy slíbí, že zůstanou alespoň toho půlroku..Odvětila, že o přijetí nerozhoduje ona, ale manažer..To mi přišlo docela fér, nechci, aby mě přijímala ona..Tak mi prostrčila Application form (nesmyslná administrativa)..Ještě, že jsem to vyplňoval na jídelním lístku..Byla tam totiž i kvízová otázka - které víno je bílé/červené..úspěšně jsem se s lístkem poradil..Vím, že se neozve, ale ještě vyslechnout, že 3 měsíce jsou krátké i proto, že úplné vytrénování trvá 1-2 měsíce..Nezlob se na mě děvče, ale to to máte tak strašně špatně propracované..?

Zajímavým jevem je taký zákon zkyslého úsměvu..To nastává ve chvíli, kdy přijdeš do restaurace..Všichni jsou jako sluníčka..Jakmile pochopí, že z Tebe neplynou peníze, ale jen dotaz na pracovní místo, srovnají se a jsou zcela vlažní..Tím se ale nechci dotknout těch, ve většině případů milých lidí..jen už se tolik nesmějí..

Já jsem se dneska vypravil do Devonportu, do místních podniků..Hned v tom prvním, hotelu, jsem si sedl s místním manažerem..Chvíli jsme povídali, nebyl však o mě přesvědčený..Mimo řečí proložil 2 podmínky - oholit se (splnitelná) a ostříhat se..To kamarádovi asi nesplním..ale přesto, v sobotu se za ním mám v 10 podívat - v černých botech, bílém tričku/košili, černých kalhotech, oholen, vlasy tentokrát ostříhané/svázané do culíku..:-) Tak uvidíme..Naprosto v těchto situacích souhlasím s tvrzením, že co není na papíře, není..Proto zatím nepropadáme naději..

Taky nás tu překvapila ještě jedna věc..Když člověk vystupuje z autobusu, bývá často zvykem poděkovat řidičovi (často i přes celý autobus)..Stačí jen "Thanks, driver" - volně bychom to mohli přeložit jako "Díky, řidiči." Stále ještě nerozumíme tomu strašnému guláši v dopravě..Něco tak nepřehledného jsme v životě neviděli..Jestli byl Londýn guláš, tak pro toto nemáme přirovnání..Naštěstí existuje stránka maxx.co.nz, která situaci trochu zjednodušuje..

Další zprávy od nás snad budou s příslibem práce v kapse..

Devonport (10/01/2010)

V neděli jsme se vydali na výlet trajektem do Devonportu, další části Aucklandu (sever)..Devonport průvodcem označovaný jako vesnice se velmi vzdaloval vesnicím, jak je známe z Čech. Spousta kaváren a historických domů, dvě nečinné sopky nabízející překrásný výhled na okolní ostrovy a Auckland, spousta zeleně a písečné pláže - takový byl Devonport našima očima.

Z našeho prvního výletu za dotykem moře..

Z Aucklandu jsme se vydali autobusem přes ten dlouhý most do jedné z jeho částí - Birkenheadu:

Pár fotek..

Z našich prvních procházek po centru:

Hledání bydlení

Náš hostel byl fajn (postel tvořila asi 75 % pokoje, skříň bez ramínek a igelitem zakrytý detektor kouře), ale bylo nám jasné, že do budoucna bychom si chtěli sehnat bydlení, kde se budeme cítit dobře (nebo alespoň lépe), které bude na bezpečném místě a zároveň bude dobře dostupné. Začali jsme tedy hledat na internetu inzeráty, psát maily, volat.. Naše první návštěva byla horor - zvrhlost - šílenost. Postarší pár asiatů (on 70, ona 71 let) s hodně lámanou angličtinou nám postupně vysvětlil, že v tom malinkém zabordeleném smrdícím domečku bychom platili ještě více, než říká jejich syn (Mr Yi alias Lincoln), se kterým se návštěva domlouvala. Poslední kapkou byly obří pavučiny ve skříňkách s nádobím a nápis na dveřích koupelny, který zakazoval se sprchovat více jak jedenkrát denně. Už od prvního okamžiku jsme věděli, že tento prostor je akorát ztráta času, a tak jsme to přeměnili alespoň v Trénink obchodního jednání, a snažili jsme se je srazit s cenou dolů.. Konverzace tedy vypadala: "160 dolarů za týden" řekla ona, "Lincoln nám ale řekl 150 dolarů" řekli jsme my.."Lincoln tu ale nebydlí, my tu bydlíme, cena je 160." To jsme si nemohli nechat líbit, a odvětili "Lincoln ale tvrdil jasně - 150"..Ještě chvíli jsme se přetahovali, mám tušení, že nám možná ani nerozuměli, ale jakmile jsme řekli Lincoln - jen kroutili odmítavě hlavami - týmově..

Od druhé návštěvy jsme se dozvěděli, že ve městě, které je 2x větší než Londýn, nefungují noční spoje (které bychom v případě nočních šichet mohli plně využívat), a tak už se hledání týkalo pouze centra. Už to jedenáctiměsíční batole v nás nevzbuzovalo víru v klidná rána..To místní tatínek potvrdil, že synek vstává s ním v 5,45..Tak tedy - Ahoj kámo! a šli jsme dál..

O den později jsme absolvovali dalších 5 návštěv, z toho jedna se nám moc zalíbila (Srí-lančanka, 28 let). Cestou od ní jsme se ale zastavili v hostelu, o kterém náš chytrý průvodce (ten, co nám všechno řekne - ne Honzík, ale Lonely Planet) píše, že je to velmi populární ubytování, na které dokonce existuje čekací list. A oni měli zrovna volný pokoj pro dva a k tomu zvýhodněný nájem pro dlouhodobé residenty. Večer jsme si pokoj v hostelu zamluvili. Takže bydlíme na adrese 103 Vincent Street, hostel se jmenuje YWCA. Veřejné prostory jsou kamerovány, my bydlíme dokonce v tom nejbezpečnějším patře - šestém, protože si musíme ve výtahu to tlačítko odemknout. Pod námi jsou dvě ženská patra, kam muži nesmějí na noc - tam si budem chodit prát. Už jsme zabydlení, dnes jsme si vyvěsili v pokoji fotky rodin.

Ještě stojí za zmínku Mr YI II. alias Richard (Dobrej byl taky Bobby, ale příběh s ním popíšeme už asi jen na přání). Ten nás vzal do jakéhosi Harvard komplexu, ta nejbrutálnější podoba králíkárny - v řádku stovek bytů (tipuju tak 250). Richard nám postupně ukázal 2 ze svých 7 nabízených bytů. Oba dvou pokojové, s balkonem. První pokoj s malým oknem na pavlač, druhý bez oken, dveřmi vyúsťujícími do kuchyňky..I tady jsme pochopili, že jsou jen 2 varianty - buď ber, nebo jdi..Tak jsme si s Richardem sedli a začali vyjednávat..Představil nám super nabídku 330 dolarů za týden, za tento celý apartmánek s tím, že bude platit všechny ostatní účty..I to se tedy proměnilo v Trénink obchodního jednání, a tentokrát v trochu emotivnější rovině jsme mu řekli, že jsme schopní zaplatit 250..Chvíli na nás koukal, představil super nabídku 320 dolarů..Byli jsme upřímní, vyjednávali..Podali jsme si ruku - na rozloučenou..

Takže už přestěhovaní do YWCA, ráno jsme šli vytisknout naše CV, koupit na ně sešívačku, pořídit si konečně bačkůrky, utěrku, jar (a to je asi všechno) a od zítřka začneme životopisy rozdávat v restauracích. Pozdrav všem!

PS: Příště Vás seznámíme s našimi výlety do okolí, jo...?

Od letu až do prvního dne v Aucklandu

V Londýně nám slečna na přepážce (Slovenka) nabídla místa u exitu, takže jsme si krásně pro spánek natáhli nohy.. Cesta Londýn - Soul trvala 10,5 hodiny.. Na letišti v Soulu jsme měli chvíli na další let, krásně jsme všechno stihli a nechali se okouzlovat pěkným letištěm..Ptačí/Prasečí chřipka tam asi ještě pěkně straší - zaměřovala si nás termokamerka - teplota všech částí našeho těla byla v normálu..;-) Druhý let (Soul - Auckland) trval hodin asi 11,5 - bohužel už ne u exitu a bylo to tedy pěkně znát.. Nad mořem to s sebou taky trochu házelo, ale dobré.. V prvním letu jsme dostali k jídlu nějaké korejské speciality, namísto těch mezinárodních, a tak jsme se při možnosti výběru na druhém letu z chyb poučili a najedli se z hovězího s bramborem a k snídani potom namísto nechutné rozvařené rýžové kaše s instantní příchutí něco mezi zeleným čajem a mořskými řasami, vajíčka s jogurtem! Taky už jsme si řekli o pivko, pro každého!

Během letu nám dali na vyplnění takový formulář, kde jsme se měli zpovídat z toho, co všechno chceme na Zéland propašovat, což se nám stalo osudným - na letišti jsme trošku uvázli.. Poslali nás do zóny 4 - pro největší dobrodruhy (pro ně však platí pojem "největší podezřelí"). První pohled do zóny naskytl několik pultů, na jednom z nich velký kufr nějaké paní a policistu v gumových rukavicích zkoumající každý předmět, který kufr obsahoval. Protože jsme neměli dopředu zajištěnou adresu, u sebe nože a pepřák (zde zakázaný) a ještě pohorky, ujalo se nás postupně asi 6 lidí včetně policistů.. Po hodině konverzace (otázky typu: Kde budete spát; Co se chystáte navštívit, popřípadě máte-li v průvodci zakroužkované nějaké konkrétní místo; Kde chcete pracovat; Znáte tu někoho? - my si ho prověříme; Kde jste sehnali peníze na cestu.. Následovaly odpovědi typu - Ne, nevím; Zatím nevíme, Máme průvodce - ten nám to řekne...) našemu příběhu uvěřili a my konečně mohli ucítit aucklandský vzduch.. Příjemné přivítání.. Ze začátku se to všechno proti nám trochu spiklo, no.. :-)

Nasedli jsme na bus do centra a v průběhu jízdy jsme si dali dohromady hostely, do kterých bychom se chtěli podívat. Postupně jsme jich prošli asi 6 a nakonec jsme se po 2 hodinách ubytovali v tom posledním (paradoxně nejprve byl zamítnut, protože na něho byla na internetu opravdu špatná recenze..). Prozatím máme zaplaceno 5 nocí, uvidíme jestli do té doby najdeme nějaký svůj pokojíček.