Druhý týden uběhl jako voda a tak jsme tu zas, abychom se s Vámi podělili o další zážitky z nově uběhlých kilometrů této krásné země. Když už zmiňujeme kilometry, zatím jsme jich najeli přes 2,6 tisíc, většinou po jednoproudých silnicích. Nevyhnuli jsme se ani těm nezpevněným s táhlými stoupáními a pak stejně dlouhým klesáním. Ťuk Ťuk Ťuk, kilometry jsou to zatím bez nehod a komplikací.
Z Tongarira jsme se vzpamatovali v nedalekém kempu a hned večer jsme začali spřádat plány na další dny – jet už rovnou do Wellingtonu a odtud se překlopit na jižní ostrov, nebo ještě chvíli proplouvat krajinou ostrova severního. Cítili jsme, že ještě něco hezkého zde můžeme prozkoumat, a tak jsme se vypravili na západní cíp ostrova, kde se tyčí Mt. Taranaki (Mt. Egmont). Za zmínku stojí již samotná cesta – příznačný je již její samotný název – Forgotten World Highway. Cesta nás provedla vrcholky pohoří, ale i údolími, jedna zatáčka za druhou, a přestože highway v angličtině znamená dálnice, celých 12 km z ní bylo po kamenité cestě. Cesta dlouhá cca 100 km, na jejímž začátku stojí cedule upozorňující, že po celé její délce nebude jediná benzínová pumpa, nám trvala kolem 4 hodin. Další zajímavostí je, že tato cesta prochází jedinou novozélandskou republikou (pozor, toto není mystifikace) Whangamomona, Stala se jí roku 1989, poté co tak v referendu rozhodli obyvatelé této jinak malinkaté vesnice. Mezi prezidenty byl i jakýsi Billy Koza (Billy the Goat), která prý pro vítězství snědl hlasy opozičního kandidáta.
Krásná cesta nás dovedla až na samé úpatí Mt Egmont, do městečka Stratford. Přespali jsme v kempu a ráno se vydali na původně krátkou procházku – přece jen nás ještě bolely nohy z Tongarira. Po krátké úvodní stezce jsme se dostali až k výchozímu táboru na tuto horu, a už od prvního okamžiku nás lákalo její nedaleké panorama.
Mt.Egmont měří 2518 metrů a v kontrastu s nížinatým okolím je doslova magnetem na oči. Na první pohled působí jako snadný oříšek pro její zdolání. Nicméně závěrečná příkrá pasáž, obnáší zdolat nejen skaliska, ale především štěrkový povrch, který každý krok vrací o půlku délky zpět. A tak jsme se dostali na panorama, ale právě výše uvedená jednoduchost nás rychle vybudila k jejímu úplnému zdolání. Když jsme ale ve 2 hodiny od kolemjdoucího zjistili, že od vrcholu nás stále dělí ještě 1,5 hodiny drsného výstupu, občerstvili jsme se a vydali se zpátky k autu – k němu jsme došli už za stmívání. I tak jsme se mohli kochat krásnými výhledy a Mt. Egmont tak zůstala námi nezdolaná. Na další cestu autem se nám nechtělo, a tak jsme se ochotně vrátili do stejného kempu a na cestu se vydali až následující den.
Vrácení daně je jedním z vhodných nástrojů, jak si obstarat ještě nějaké finanční prostředky na cestování a to především v případě, pokud jste pracovali ve 2 a více pracích. Existuje několik agentur, které Vám za nemalý poplatek s vrácením daně ochotně pomohou. My se však rozhodli pro vlastní cestu – tedy projít si celým byrokratickým procesem. Internetem bloudí spousta informací, ale my zvolili nejjednodušší cestu – zajít na finanční úřad, a tam je požádat o asistenci. Pracovník nám ochotně vydal formuláře jednak na rok 2009/2010 a také na rok 2010/2011 – účetní období tu totiž končí 31 březnem. Vyplnili jsme pouze první a poslední stránku – čísla už oni udělají za nás. Jestli jsme vyplněním zabrali 20 minut, je to hodně. Žádosti by měly být vyřízeny do 8 týdnů, s penězi na účtu. Jednoznačně doporučujeme, ochota úředníků byla extrémní, v Čechách často neznámá.
Wellington jsme si prošli, došli si na výbornou večeři a kolem deváté večerní se odebrali do místního kempu. Za spaní jsme zde zaplatili 52 NZD, což je na místní poměry pěkná pálka. Hned ráno jsme se opět rychle vypravili do města, na závěrečnou procházku a od 13 hodin na nás v přístavu čekal trajekt na jižní ostrov. Wellington na nás zapůsobil jako běžné město, zajímavý byl snad jen místní parlament, ale jinak spousta obchodů a vlastně nic výjimečného.
Tříhodinová cesta trajektem uběhla jako voda, kochali jsme se přírodou, dívali se na film v tamějším minikině nebo jen tak čumákovali. Severní část jižního ostrova – Marlborough je známá a vyhlášená vinařská oblast a tak jsme se vydali ji trochu prozkoumat. Skutečně jeden vinohrad vedle druhého, taky jsme 2 hrozínky uškubli a ochutnali – sladké J A už byl zase večer. Po předchozích nocích v oficiálních kempech nám už chyběla špetka samoty a klidu, a a tak jsme se vydali opět po stopách DOC kempů. V jednom, hned u moře jsme se nakonec ubytovali. Opodál stálo ještě několik dalších spolunocležníků. I zde jsme se kochali krásným pohledem na noční oblohu, rozbouřeným mořem a božským tichem.
A máme tu 12/5, ráno jako každé jiné. Po standardních procedurách jsme se vydali po stopách místních vinařů. Chtěli jsme odsud i nějaké víno odvést. Nakonec jsme narazili na vinici Allan Scott, kde jsme po ochutnávce místních vín vybrali 2 – Gewurztraminer a dezertní víno – to bude pro speciální narozeninovou příležitost. Na odpoledne jsme měli domluvenou schůzku s Verčou, to je dcera mamčiny kamarádky, která již třetím rokem žije v Nelsonu, městu na severu ostrova. Příjemné odpoledne, spojené s obědem a procházkou uteklo jako voda a my se už vydali směrem na Abel Tasman Track, do národního parku. Už jsme nenechali nic náhodě a tak jsme si ještě před schůzkou s Verčou v místním infocentru zamluvili chatku na tento trek a také dopravu zpátky z předem stanoveného místa. Přenocovali jsme ve 12,5 km od treku vzdáleném kempu.
Už v noci nás budilo bubnování deště na střechu auta, a když tento zvuk ani ráno nepřestával, obávali jsme se trochu o podobu našeho dvoudenního treku. Nicméně po cestě na výchozí bod se počasí umoudřilo, a tak naše první kroky treku zázračně přivítalo sluníčko.
Abel Tasman má až šestimetrové rozdíli mezi přílivem a odlivem, proto se musí cesta časově přizpůsobit. 2 části treku totiž nemají žádnou alternativu, než projít odstupující vodou. To byl i důvod, proč jsme nešli celých 51 km ve třech dnech, ale nakonec jsme zvolili variantu 32 km ve dvou dnech. Podle všechno jsme stejně prošli nejkrásnějšími zákoutími.
První den jsme se ušli větší část treku, cca 23 km s batohem na zádech. Došli jsme až do Bark Bay, kde jsme měli zamluvené spaní v DOC chatce. Celkem jsme ji obývali s dalšími třemi páry. Velice příjemně nás překvapila svojí útulností a čistotou. Než jsme šli psát, dali jsme si ještě ledovou sprchu z improvizovaného venkovního sprchového koutu.
Další ráno však opět navázalo na to předchozí, co se ranního deště týče. A tak jsme konečně vedle nepromokavých bund vytáhli i naše ponča a vydali se na cestu. Po slabé půlhodince jsme se však zase uklidili do batohu, a těšili se alespoň z oblačného počasí. Po čtyřech hodinách jsme došli na konec treku – kempu Awaroa Beach. Od příjezdu vodního taxíku nás dělilo asi 1,5 hodiny, ale my už tehdy měli možnost pozorovat blížící se bouři. Široké okolí se halilo do temného obleku, mořská hladina se čeřila provazy deště, my ale stále byli v suchu. Přijel taxík, my do něj nastoupili a v ten samý okamžik bouře pronikla i k nám. Tomu se říká správné načasování. Jeden a půl hodiny jízdy na motorovém člunu a místy pěkně rozbouřeném moři byl príma zážitek. Po cestě ještě řidič zastavil u kolonie tuleňů, ukázal nám také pár malých tučňáků a v nakonec nás v bezpečí odvezl na původní stanoviště. V obci jsme se ještě navečeřeli, vykoupali se a vyprali si v místním Holiday Parku a už za tmy vyjeli vstříc západnímu pobřeží.
Jedním z našich příjemných momentů je vždy nakupování potravin od místních farmářů. Poprvé jsme měli možnost poznat jejich výrobky již v prvním týdnu, kdy jsme si na jedné farmě koupili feijoa džem (feijoa se strukturou dužinou podobá hrušce, tvarem citronu a barvou limetce. Chuť je však specifická. V témže krámku jsme si ještě koupili pytlík mandarinek, který nám vystačil na několik dalších dnů. V životě jsme nejedli tak chutné a slaďoučké mandarinky. Takže organické výrobky, ve velkém množství za malou cenu – skvělé. Jinde po cestě jsme si koupili tašku jablek a zlatého kiwi – není oproti tomu co známe v Čechách vůbec kyselé. Na naší třetí zastávce u místních zemědělců jsme si pak koupili Passionfruit s hruškou džem a švestkový džem. Do čtveřice jsme na odlehlém místě vyměnili cca 2 kg feijoa za 5 NZD. Opět levnější a chutnější než ze supermarketu.
Na tyto zemědělce po cestě narazíte několikrát, někdy docela hned vedle sebe, jindy po několika hodinách jízdy. Přesto však od nich pokaždé chutnalo.
Druhý týden cestování nám skončil takto hezky a my se vedle těšení na Vás těšíme i na Vaše zprávy. AH*
Žádné komentáře:
Okomentovat