1. týden cestování

Máme za sebou první týden cestování a tak bychom Vám a do budoucna i nám rádi popsali naše toulky a postřehy.

S Aucklandem jsme se rozloučili v pátek večer, večeří s Luckou a Dominikem v restauraci Portside. Krásný výhled na město, spolu s dobrým jídlem a pitím udělalo příhodnou tečku za naším pracovním čtyřměsícem. V sobotu jsme v devět ráno vystěhovali z hostelu, vyzvedl nás Dominik a po cestě k sídlu Spaceship jsme si dali výbornou snídani a kafíčko. Začátek cestování to byl vskutku vydařený. Dominik s námi ještě posečkal při předávání auta, ukázal nám jak naši loď řídit a nakonec jako náš předvoj s námi ujel první kilometry k nákupnímu centru, kde jsme se už rozloučili. Aklimatizace na levý jízdní pruh přes veškerou nervozitu proběhla poměrně hladce. Nakoupili jsme potraviny, zapnuli naši novou GPSku a vydali se směrem poloostrov Coromandel. Po cestě jsme různě zastavovali a kochali se přírodou, cesta totiž lemovala pobřeží. Naši první noc jsme strávili v kempu, asi 15 km od Cathedral Cove. Kemp příjemný, s teplou vodou – začátek byl tedy poněkud v luxusu. První noc v našem korábu však nebyla úplně vydařená. Jednak nám byla pěkná kosa – ona jedna peřina nestačí, a ještě k tomu nezvyklý prostor..věřili jsme ale v lepší zítřky.

Brzo se tu stmívá (již kolem šesté hodiny je tma jako v pytli), a tak do postele chodíme již kolem osmé. Ráno kolem sedmé obyčejně vstáváme – a klepeme opět kosu.. J

Druhý den jsme se tedy vydali k již zmíněným Cathedral Cove. Po cca 1,5 hodinách chůze lesem se člověk dostane až k moři, kde jej přivítá velký pískovcový tunelový oblouk. Přes krásné počasí a modře vyhlížející vodu jsme v sobě nenašli dostatek odvahy smočit se jako ostatní odvážlivci. Z Cathedral Cove jsme se vydali do Hot Water Beach, které jsou známé horkými prameny přímo na pláži. Od této vyhlášené atrakce jsme popravdě čekali mnohem více – ve skutečnosti se na cca 30 metrech čtverečných mačká několik dobrodruhů s lopatou, odhazováním písku se vzniklá propust samovolně plnila horkou vodou (cca 40 stupňů Celsia). Zároveň však bojovali s mořskými vlnami, které často bazének srovnaly s pláží.

Místo přespání jsme tentokrát zvolili originálnější. Našli jsme si kemp v oblasti Broken Hills, který patřil do kategorie Standard. Přijeli jsme do něj už za tmy, asi po šesti kilometrech po prašné cestě v oblasti nikoho. Hučení lesů a velká vzdálenost od civilizace nám zpočátku naháněly strach. Už se nám ale nechtělo dále cestovat, a tak jsme si našli vhodné místo, dali si svátečního českého ruma s kolou na odvahu a šli jsme spát. Nutno podotknout, že jsme v kempu byli sami. Ráno jsme se probudili živí a zdraví a otevřely se nad námi krásné skály. Přivítali jsme sluníčko a po snídani se vydali dále.

 Místní vláda (Department of Conservation, DOC) spravuje asi dvě stovky míst k přespání s různou úrovní vybavení. Nejzákladnější jsou tzv. Basic, které obsahují suchý záchod, studenou vodu (třeba jen z potůčku) a někdy i ohniště. Prostřední kategorií jsou Standard – vedle výše uvedených mohou zahrnovat studené sprchy, piknikové stoly, přístřešek na vaření a kolekci odpadů. Poslední a tedy i nejlepším vybavením disponuje Servised Campside, který má splachovací záchody, vodu z kohoutku, kuchyni, sprchy s horkou vodou atd. Basic kempy jsou zpravidla zdarma, Standard pak v rozmezí 3-12 NZD a Serviced od 8 do 14 NZD. Více info na www.doc.govt.nz. Tyto kempy nemají svého stálého správce, a proto je vždy u vjezdu připravena plastová obálka, do které se vloží předem určená částka jako poplatek a vyplní se několik základních údajů. Placení je tedy zpravidla čistě na čestnosti nocležníka.

Den třetí začal procházkou po historické Karangahake Gorge, oblastí ve které se v minulosti těžilo zlato. Tímto jsme opustili poloostrov Coromandel a jeli směrem oblast Rotorua, která je známá a turisticky oblíbená díky nejrozsáhlejší termální činnosti. Život tu doslova běží mezi horkými prameny, explozivními gejzíry, bublajícími bahenními bazény a mraky páry smrdící jako shnilá vajíčka. Sem jsme dorazili už pozdě odpoledne. Protože jsme nenašli žádný DOC kemp, ubytovali jsme se v náhodně vybraném kempu, blízko jezera. V tomto kempu jsme si po teplé večeři vychutnali soukromou koupel v termálním bazénu. To bylo velmi příjemné zakončení dne. J

Následující den jsme vyrazili do blízkého turisticky atraktivního parku Te Puia, ve kterém je vedle ukázkové maorské vesnice hlavním lákadlem kolem 500 horkých i studených pramenů, nejznámější z nich – Pohutu, vystřikuje vodu až výše 15 metrů. Představení Maorů tu probíhá několikrát denně a nás to působilo spíše jako cirkus a tak jsme jej pro jistotu nenavštívili. Následovala dvouhodinová procházka v Whakarewarewa Forest, který je domovem pro více než 170 druhů stromů a toto bylo velmi příjemným únikem od zájezdů asijských turistů od Te Puia parku. Den se už chýlil ke konci a my se vydali směrem jeskyně Waitomo Caves. Asi v půli cesti, cca 70 km před jeskyněmi jsme si vyhlídli další příjemný DOC kemp, ve kterém jsme byli opět sami. Ještě před ulehnutí jsme v lese nasbírali trochu dřeva a v provizorním leč předem připraveném ohništi si udělili tábořáček. Zvuky přírody již byli o mnoho více srozumitelné, a také jsme se již cítili mnohem lépe.

 Ráno jsem se probudili do ukázkové zimy, po jinovatce na trávě jsme auto přesunuli za prvními paprsky sluníčka a s pěti vrstvami oblečení jsme dali rychlou snídani a šup do vyhřátého auta. Rána jsou tu však neopakovatelná, to když sluníčko probouzí okolní přírodu k životu, a to jsme ještě nezmínili noční oblohu, která je doslova posetá tisíci hvězdami. V těchto kempech, daleko od civilizace se tak noční obloha ještě více vyjímá tomu, jak jí známe z měst. Do Waitomo Caves jsme dorazili ještě před polednem, zamluvili si na následující den Waitomo Adventure (dobrodružné putování jeskyněmi) a absolvovali téměř hodinovou prohlídku Glowworm Caves, která Vás provede krásnými jeskynními útvary. Na závěr přichází projížďka loďkou po jeskynní řece, kdy ve tmě můžete vidět svítící Glowworms (neznáme překlad) – světlo se podobá českým světluškám. Na místním informačním centru nám pracovnice poradila nedaleké parkoviště, na kterém prý můžeme zdarma přespat a nakonec jsme tam nebyli sami. Odtud jsme se ještě za světla vydali na cca dvouhodinovou procházku „Waitomo Walkway“, která vede přes pastviny kolem Waitomo River. Již za tmy se s čelovkami na hlavách vydali na cca půlhodinovou procházku, která vedla skalami, kolem vodopádů, přírodním pískovcovým tunelem. Krásu tohoto minivýletu korunoval závěrečný úsek podél řeky, kde po skalních stěnách byly stovky svítících Glowworms.

Šestý den začal velmi klasicky - zima, rychlá snídaně, sbalení se a hurá za novým dobrodružstvím. Na desátou hodinu jsme měli zamluvenou Waitomo Adventure – Haggas Honking Holes. Čtyřhodinová výprava do Waitomo jeskyň, ve které se několikrát slaňovalo ze skal v proudu tryskající vody, prolézalo úzkými štěrbinami i chodilo doslova chrámovými prostory byla fyzicky velmi náročná, zato však neopakovatelná a jednoduše krásná. S vesnicí Waitomo jsme se rozloučili obědo-večečí v místní restauraci a vyjeli směr Národní park Tongariro. Už dopředu jsme měli vyhlídnutý DOC kemp, který byl cca 15 km od výchozího stanoviště na horské treky a tak nám po předchozích zkušenostech nevadilo dorazit na místo za tmy. Tak se také stalo, a my si spolu s dalšími spolukempery našli krásné místo na spaní.

 Probuzení do rána bylo bez výjimky chladné, tentokrát však také poprvé zamračené. To nás však neodradilo a po tradičním ranním rituálu jsme se vydali na jeden z nejlepších světových jednodenních treků – Tongariro Alpine Crossing. Původně jsme měli v plánu ze základny Mangatepopo Road udělat pouze několika hodinový výlet, ale poté, co jsme se dostali nad hladinu mraků a otevřelo se před námi nádherné panorama místních hor, rozhodli jsme se celý trek (o délce 19,4 km) zvládnout najednou. Výchozí stanoviště bylo ve výšce cca 1150 metrů a nejvýše dosažený bod byl 1886 metrů – tedy docela velké převýšení! Nutno potvrdit pověsti o tomto treku – skutečně nádherný a satisfakce, kterou člověk cítí, když se v silném větru doslova vyškrábe až na nejvyšší bod výletu, je vskutku jedinečná a slovy nepopsatelná – jistě však víte o jaké „chemii“ píšeme.

Částečná nepřipravenost se nám však vymstila. Na cílové místo treku – Ketetahi Car Park jsme dorazili kolem čtvrté hodiny aniž bychom měli dopředu zajištěnou dopravu zpět do výchozího bodu. Během cesty nám však francouzský pár řekl, že taková služba existuje a my proto odhodili obavy. Jejich tvrzení se však nepotvrdilo, respektive jediný autobus nám ujel asi o 5 minut (namísto 16.30 odjížděl v 16.00). Štěstí v neštěstí jsme však nakonec měli. Za poplatek 10 NZD na osobu jsme se nechali jiným autobusem převést na odbočku k výchozímu bodu, od které však následovala další „procházka“ 7 km – do mírného kopce. Asi ve třetině cesty proti nám JELI již z místa začátku treku dříve zmínění Francouzi – zamávali nám a ještě se drze usmívali. My, už pěkně vyčerpaní jsme nenacházeli slušných slov a tak jsme ze sebe upustili trochu té únavy v podobě vodopádu nepublikovatelných slov. Asi po hodině a deseti minutách, a dohromady cca 26 kilometrech v nohách jsme na svých netrénovaných tělech pozorovali hranici fyzické zdatnosti. V tuto chvíli se hodí poděkovat za oplatky Mila, které jsme nesli v batůžku – slupli jsme je jedním kousnutím. Již ze setrvačnosti jsme odjeli do nedalekého kempu, dali si horkou sprchu ve vymrzlé koupelně, večeři s horkým čajem a šup spát.