3. týden cestování

Tak jo, zdravíme Vás z Balcluthy, díry a největšího města jižního Otaga zároveň. Dny a týdny ubíhají jako voda, ale ještě stále nás to nepřestalo bavit..V následujících odstavcích Vám přinášíme další dávku emocí a velmi křehkých vztahů.

S Abelem Tasmanem stále ještě v nohách jsme se vydali směr západní pobřeží, které by podle mnohých mělo patřit k tomu nejhezčímu z Nového Zélandu. Příroda se touto oblastí line skutečně překrásně a tak jsme se neubránili obědové přestávce na odpočívadle hned vedle rozbouřeného moře. Za těch několik společných cestovatelských dnů už umíme věci zorganizovat v řádném sledu a tak jsme se rozkoukali a už se nám vařila voda na „oblíbené“ těstoviny s něčím..(Pro zvědavé to byl opečený lunchmeat!) Celou dobu nám tak divně těkaly ruce, ujížděly až k obličeji a divně jsme s sebou škubali..Černé potvory..V průvodci jsme jaksi opomenuli kapitolu s názvem Sandflies – v češtině jsou to tiplice – takové ty černé malé kousavé mrchy..Oběd jsme snědli doslova v poklusu, znechucení, ale najedení..Ano, vytáhli jsme z batůžku přibalený Autan (proti komárům), ale už po pár minutách se po něm procházely jako po louce. Rychle jsme naskočili do auta a zpětným zrcátkem jsme přečetli nápis – Sandfly bay. Po cestě jsme měli možnost obdivovat blížící se Alpy s nejvyšším vrcholem Mt.Cook (3755 m). Naše první nestravovací zastávka byla v Punakaiki, známe pro své Pancake Rocks – tyto pískovcové útvary se působením eroze zformovaly do palačinkových tvarů. Prožitek byl o to silnější, že bylo velmi větrno, moře rozbouřené a v dálce se stahovalo mračno, a voda tak pěkně hrála o tyto skály a divoce se prolévala jeskynními útvary...Za zmínku stojí také raritní palma z dob minulých –„Ti kouka.“

Cestu dále na jih jsme narušili přespávací odbočkou do vnitrozemí –  po známé spojnici západu s východem. Silnice SH73 svojí značnou část lemuje také TransAlpin, což je vlakové propojení mezi západním Greymouth a Christchurch, řadící se mezi známé atrakce jižního ostrova. Někde v půli cesty byl cíl naší cesty vesnička Arthur´s Pass, nejvýše položená vesnice NZ. Je to také oblíbená destinace trampů a výchozí bod pro různé tracky. Do vesnice jsme se dostali už za hluboké tmy, unavení po celém dnu, ale naštěstí se zde nacházel náš oblíbený DOC kemp. Zaparkovali jsme tedy hned vedle nádražního domečku a rozkoukávali se. Součástí našeho předspánkového rituálu je seznamování se s okolím (jen krátkým, abychom věděli kde to vlastně jsme). Častěji než obvykle se v našem vyprávění budeme odkazovat na známé české celebrity, dnes tedy alespoň jednou. Na scénu přichází Zbyněk Drda a jeho Příběh má mít spád! A aby to nebyla nuda, v našem prozkoumávání jsme čelovkou nakoukli do téhle chatičky. Hned před námi byl stůl, na něm blok s poznámkami (poslední září 2009), opodál harampádí, nádražácké náčiní atd. Fajn..baterka však nevinně sjela i nad stůl, ke stropu, ze kterého krásných trámech uvázané, viselo oběšenecké lano. Šok – poklidný Arthur´s Pass se najednou začal proměnovat v ospalou díru. Jen chvíli jsme rozjímali a rozhodli jsem se, že ať věříme čemukoliv, hrát na hrdiny si tentokrát nebudeme. Odebrali jsme se tedy za vesnici, do jiného kempu, kde už na nás podobné překvapení nečekalo. V noci, před usínáním jsme však, aby toho nebylo málo, zaslechli celou řadu výstřelů. Ani patnáctý výstřel neunikl naší pozornosti, když výstřely padaly v pravidelných intervalech. Nevíme, možná byly z vesnice. Jediné, z čeho jsme měli strach bylo, jestli snad někdo takto nevolá o pomoc. Hned ráno jsme se proto odebrali do místního informačního centra a zeptali se místních pracovníků. Volali na policii, tam o ničem nevěděli. Také jsme jim povyprávěli o našem nočním překvapení, a doporučili jsme jim podívat se na místo nejlépe v noci s baterkou.

Z vesnice jsme nakonec vyjeli před polednem, s deštěm na kapotě, do Cave Stream Scenic reserve, kde se v minulosti točilo několik filmů včetně Pána prstenů, Letopisy Narnie atd. Místním lákadlem jsou dlouhá průchozí jeskyně a kopečky poseté zaoblenými vápencovými kameny. Ještě o pár kilometrů dále byla doslova úchvatná vesnice Castle Hill, kterou jsme se zaťatým dechem a fascinovanými pohledy projeli. Krásná avšak střídmá architektura dřevěných chaloupek v romantickém prostředí byla okouzlující. Po cestě zpět jsme se zastavili ještě v Arthur´s Pass, kde jsme si v přístřešku náležícímu onomu DOC kempu připravili jídlo. Těsně před naším odjezdem do oken nádražního domečku nahlížel holohlavý policista, který však nejevil známky zděšení či vzrušení. Zeptali jsme se ho tedy, jestli to lano našel – on přitakal..Chvíli jsme se s ním bavili, ještě nám řekl, že už přišel na to, kdo to v noci střílel – místní myslivec, a vysvětlil, že to lano se smyčkou jako ušitou na lidský krk je prý na zvířata. Pak nám ještě zamával a my jeli zpátky směr západní pobřeží.

První komplet propršený den jsme zakončili v DOC kempu, asi 20 km od ledovce Franz Josef.

Tímto se nám rozkrývá plán na další den, který bohužel opět nezačal s modrou oblohou, ba naopak. Vypravili jsme se tedy do vesničky Franz Josef, od které se vedou organizované výpravy na ledovec. Vybrali jsme si půldenní výlet na ledovec, který byl však vyprodaný s možností návštěvy druhý den. Dlouho jsme neváhali a jeli asi do 24 km vzdálené vesnice Fox, ze které je podobně organizovaný výstup na menší ledovec Fox. Zde se pro nás místa našla a tak jsme si zamluvili čtyřhodinovou expedici na ledovec, která začínala ještě téže odpoledne.

Před vstupem na tížený ledovec nás čekal výšlap cca 800 schodů (15 paneláků). Stálo to však za to, skoro celou hodinu jsme strávili na ledovci, s povídáním od zkušeného průvodce. Skutečný zážitek snad trochu přiblíží přiložené fotografie. Zajímavostí je, že vstup na ledovec je bez odborného průvodce zakázán. Jednak kvůli nebezpečí ledovce samotného (denně se pouvá cca o 1 metr) a jednak také kvůli padajícím kamenům z okolních skal. Výprava však skončila bez úrazů a my se s ledovcem loučili za západu slunce. Na místním Info centru nám bylo doporučeno jakési tajné bezplatné místo na přespání s výjimečným výhledem na ledovce.

Ráno jsme museli přitakat, výhled byl skutečně okouzlující, a jedno z nejkrásnějších míst ve kterých jsme zatím spali ještě umocnila modrá obloha, šílená zima a krásný východ slunce. Okouzlení krásou Fox ledovce jsme se rozhodli přespat nedaleko proto, abychom ráno mohli ještě zajet prozkoumat Franz Josef ledovec. Přístup k němu nebyl tak nebezpečný, proto jsme se bez problému dostali až na samé úpatí ledovce. Chvíli jsme se kochali a pak se vydali směr Queenstown. Cesta je to dlouhá, a proto jsme v její půli přespali v dalším DOC kempu, u jezera Wanaka.

Ráno jsme se stačili zastavit na snídani v městě Wanaka. Další z drobných zážitků našeho cestování. Počasí však bylo zamračené a pro náš pobyt v Queenstown to tak nevěstilo nic dobrého. Cesta se odebírala ve stejném duchu, kilometry jsme krájeli mlhou a jinak na jezeře položené, horami obklopené město Queenstown bylo shora zakryto hutnou mlhou – opravdovou poklicí. Ale i tak jsme se po svých vypravili, a za tuto alá alpskou vesnici zevrubně prošli. Moc zajímavých míst v něm člověk nenajde, a tak jsme se s povděkem odebrali do 12 km vzdáleného DOC kempu, položeného u malého jezera, skoro na konci světa.

Na jeden z queenstownských vršků vede lanovka, a tak abychom se mohli kochat i z výšky, rozhodli jsme se vyčkat na druhý den, snad že se počasí udobří. Ani ráno však ke změně nedošlo, a tak jsme se akorát stavili na dokonalou kávu se zákuskem v místním Les Alpes (alá francouzský vesnický styl) – skutečně stojí za návštěvu, a vyjeli směr Svět fjordů – Milford Sound.

Cesta Queenstown – Milford Sound je sice dlouhá nějakých 250 km, doporučená doba jízdy je však cca 5 hodin, především její druhá půle je totiž vyhlášenou Scenic Drive, tedy jakousi vyhlídkovou cestou. To už se ale šeřilo, a tak jsme si cca 50 km od cíle vyhlédli našeho oblíbeného „docáčka“, mimochodem – po cestě jich je celkem 10. Na řadu přišla droboučká oslava Andrejčiných narozenin s dortíčkem a výborným dezertním vínkem od Allana Scotta.

Ráno jsme nechtěli nechat nic náhodě, první vyhlídková plavba, která během 1,5-2,5 hodin návštěvníky proveze milfordským fjordem začíná již před desátou hodinou ranní. Obecně se doporučuje vyhnout se polední špičce, kdy se do oblasti navalí spouuuusta autobusů plných turistů, čekajících na obří lodě s obědem na palubě. Příjezd na devátou hodinu se nakonec prokázal jako prozíravý. V poklidu jsme si prošli terminál, ve kterém sídlí všichni provozovatelé, z mola si také prohlédli jejich lodě a nakonec se rozhodli pro jakousi Mitre Peak Cruises – malinká loď (i díky brzké ranní hodině nás na palubě bylo jen 22) s nezastřešeným výhledem plující cca 2 hodiny. Azurové nebe, úchvatné vodopády, kolonie tuleňů hrajících si ve vodě nebo relaxujících na skále. U konce plavby jsme ještě vystoupili na podmořskou observatoř, která umožňovala v hloubce 8 metrů po hladinou moře pozorovat její vodní svět. Po cca 40 minutách se u břehu zastavila loď jiné společnosti, která vysadila část svých turistů a nabrala nás. Na moři na nás zatím čekal jeden z nejkrásnějších momentů našeho cestování, to když se loď přiblížila ke skupině delfínů, kterým očividně nevadila přítomnosti lidí a lodě samotné. Pěkně se předváděli a když jsme od nich odjížděli, ještě jich pár za námi plavalo a dovádělo v bezprostřední blízkosti lodi, ve vznikajících vlnách. Zpátky na původní stanoviště jsme dorazili krátce po poledni, a na autobusovém parkovišti již postávala pěkná řádka společností.

Zajímavostí také je, že cena plaveb se s přibývající hodinou zvyšuje. Takže čím dříve člověk přijede tím méně lidí a méně zaplatí.

Milford jsme tedy měli za sebou, a tak nás akorát čekalo překonat několik horských hřebenů. Za zmínku stojí moment, kdy jsme ve zpětném zrcátku zaznamenali o pomoc mávajícího klučinu, který chvíli předtím telefonem komunikoval na emergenci centru. Zastavili jsme, a běželi zjistit, co se děje. Klučina volal telefonem o pomoc, poté co se sám vydal hledat pomoc, pro své 2 kamarády, kteří uvízli na své výpravě do hor na ledovci. Někdy si fakt člověk říká, na jakých pravděpodobných místech se skrývá lidská blbost. Kluci na túru vyrazili v teniskách, jeanách, bez jídla a pití a bez dobrých bund a informací. Po chvíli chůze na ledu zjistili, že to začíná být nebezpečné a tak se chtěli vrátit zpátky. Těm zbylým dvěma to už bohužel nešlo. Tak jsme mu alespoň dali vodu, nechali si situaci vysvětlit, podpořili ho a uklidnili ho tím, že pomoc už je na cestě. Ve chvíli, kdy nezbývalo než čekat jsme se vydali pryč, udělat si někde na sluníčku oběd. Po jídle jsme se za klukem ještě vrátili. To už seděl v přilehlé chatce s horkým čajem v ruce, stále však ještě čekal na záchranářský vrtulník. Uklidňoval jej místní správce silnic a tak jsme se rozloučili, popřáli hodně štěstí a vyrazili definitivně pryč.

V hlavě nám stále ležel Queenstown, který jsme neměli možnost prozkoumat za hezkého počasí a tak jsme mu chtěli dát ještě šanci. Proto jsme po několika hodinách jízdy, už za tmy dorazili do nedalekého, již zmiňovaného, horského DOC kempu a těšili se na další den.

2. týden cestování

Druhý týden uběhl jako voda a tak jsme tu zas, abychom se s Vámi podělili o další zážitky z nově uběhlých kilometrů této krásné země. Když už zmiňujeme kilometry, zatím jsme jich najeli přes 2,6 tisíc, většinou po jednoproudých silnicích. Nevyhnuli jsme se ani těm nezpevněným s táhlými stoupáními a pak stejně dlouhým klesáním. Ťuk Ťuk Ťuk, kilometry jsou to zatím bez nehod a komplikací.

Z Tongarira jsme se vzpamatovali v nedalekém kempu a hned večer jsme začali spřádat plány na další dny – jet už rovnou do Wellingtonu a odtud se překlopit na jižní ostrov, nebo ještě chvíli proplouvat krajinou ostrova severního. Cítili jsme, že ještě něco hezkého zde můžeme prozkoumat, a tak jsme se vypravili na západní cíp ostrova, kde se tyčí Mt. Taranaki (Mt. Egmont). Za zmínku stojí již samotná cesta – příznačný je již její samotný název – Forgotten World Highway. Cesta nás provedla vrcholky pohoří, ale i údolími, jedna zatáčka za druhou, a přestože highway v angličtině znamená dálnice, celých 12 km z ní bylo po kamenité cestě. Cesta dlouhá cca 100 km, na jejímž začátku stojí cedule upozorňující, že po celé její délce nebude jediná benzínová pumpa, nám trvala kolem 4 hodin. Další zajímavostí je, že tato cesta prochází jedinou novozélandskou republikou (pozor, toto není mystifikace) Whangamomona, Stala se jí roku 1989, poté co tak v referendu rozhodli obyvatelé této jinak malinkaté vesnice. Mezi prezidenty byl i jakýsi Billy Koza (Billy the Goat), která prý pro vítězství snědl hlasy opozičního kandidáta.

Krásná cesta nás dovedla až na samé úpatí Mt Egmont, do městečka Stratford. Přespali jsme v kempu a ráno se vydali na původně krátkou procházku – přece jen nás ještě bolely nohy z Tongarira. Po krátké úvodní stezce jsme se dostali až k výchozímu táboru na tuto horu, a už od prvního okamžiku nás lákalo její nedaleké panorama.

Mt.Egmont měří 2518 metrů a v kontrastu s nížinatým okolím je doslova magnetem na oči. Na první pohled působí jako snadný oříšek pro její zdolání. Nicméně závěrečná příkrá pasáž, obnáší zdolat nejen skaliska, ale především štěrkový povrch, který každý krok vrací o půlku délky zpět. A tak jsme se dostali na panorama, ale právě výše uvedená jednoduchost nás rychle vybudila k jejímu úplnému zdolání. Když jsme ale ve 2 hodiny od kolemjdoucího zjistili, že od vrcholu nás stále dělí ještě 1,5 hodiny drsného výstupu, občerstvili jsme se a vydali se zpátky k autu – k němu jsme došli už za stmívání. I tak jsme se mohli kochat krásnými výhledy a Mt. Egmont tak zůstala námi nezdolaná. Na další cestu autem se nám nechtělo, a tak jsme se ochotně vrátili do stejného kempu a na cestu se vydali až následující den.

Hned ráno jsme se vydali na cestu do Wellingtonu, hlavnímu sic ne největšímu městu Nového Zélandu. Ještě to odpoledne jsem se vydali hledat místní finanční úřad proto, abychom si mohli zažádat o vrácení daně.

Vrácení daně je jedním z vhodných nástrojů, jak si obstarat ještě nějaké finanční prostředky na cestování a to především v případě, pokud jste pracovali ve 2 a více pracích. Existuje několik agentur, které Vám za nemalý poplatek s vrácením daně ochotně pomohou. My se však rozhodli pro vlastní cestu – tedy projít si celým byrokratickým procesem. Internetem bloudí spousta informací, ale my zvolili nejjednodušší cestu – zajít na finanční úřad, a tam je požádat o asistenci. Pracovník nám ochotně vydal formuláře jednak na rok 2009/2010 a také na rok 2010/2011 – účetní období tu totiž končí 31 březnem. Vyplnili jsme pouze první a poslední stránku – čísla už oni udělají za nás. Jestli jsme vyplněním zabrali 20 minut, je to hodně. Žádosti by měly být vyřízeny do 8 týdnů, s penězi na účtu. Jednoznačně doporučujeme, ochota úředníků byla extrémní, v Čechách často neznámá.

Wellington jsme si prošli, došli si na výbornou večeři a kolem deváté večerní se odebrali do místního kempu. Za spaní jsme zde zaplatili 52 NZD, což je na místní poměry pěkná pálka. Hned ráno jsme se opět rychle vypravili do města, na závěrečnou procházku a od 13 hodin na nás v přístavu čekal trajekt na jižní ostrov. Wellington na nás zapůsobil jako běžné město, zajímavý byl snad jen místní parlament, ale jinak spousta obchodů a vlastně nic výjimečného.

Tříhodinová cesta trajektem uběhla jako voda, kochali jsme se přírodou, dívali se na film v tamějším minikině nebo jen tak čumákovali. Severní část jižního ostrova – Marlborough je známá a vyhlášená vinařská oblast a tak jsme se vydali ji trochu prozkoumat. Skutečně jeden vinohrad vedle druhého, taky jsme 2 hrozínky uškubli a ochutnali – sladké J A už byl zase večer. Po předchozích nocích v oficiálních kempech nám už chyběla špetka samoty a klidu, a a tak jsme se vydali opět po stopách DOC kempů. V jednom, hned u moře jsme se nakonec ubytovali. Opodál stálo ještě několik dalších spolunocležníků. I zde jsme se kochali krásným pohledem na noční oblohu, rozbouřeným mořem a božským tichem.

A máme tu 12/5, ráno jako každé jiné. Po standardních procedurách jsme se vydali po stopách místních vinařů. Chtěli jsme odsud i nějaké víno odvést. Nakonec jsme narazili na vinici Allan Scott, kde jsme po ochutnávce místních vín vybrali 2 – Gewurztraminer a dezertní víno – to bude pro speciální narozeninovou příležitost. Na odpoledne jsme měli domluvenou schůzku s Verčou, to je dcera mamčiny kamarádky, která již třetím rokem žije v Nelsonu, městu na severu ostrova. Příjemné odpoledne, spojené s obědem a procházkou uteklo jako voda a my se už vydali směrem na Abel Tasman Track, do národního parku. Už jsme nenechali nic náhodě a tak jsme si ještě před schůzkou s Verčou v místním infocentru zamluvili chatku na tento trek a také dopravu zpátky z předem stanoveného místa. Přenocovali jsme ve 12,5 km od treku vzdáleném kempu.

Už v noci nás budilo bubnování deště na střechu auta, a když tento zvuk ani ráno nepřestával, obávali jsme se trochu o podobu našeho dvoudenního treku. Nicméně po cestě na výchozí bod se počasí umoudřilo, a tak naše první kroky treku zázračně přivítalo sluníčko.

Abel Tasman má až šestimetrové rozdíli mezi přílivem a odlivem, proto se musí cesta časově přizpůsobit. 2 části treku totiž nemají žádnou alternativu, než projít odstupující vodou. To byl i důvod, proč jsme nešli celých 51 km ve třech dnech, ale nakonec jsme zvolili variantu 32 km ve dvou dnech. Podle všechno jsme stejně prošli nejkrásnějšími zákoutími.

První den jsme se ušli větší část treku, cca 23 km s batohem na zádech. Došli jsme až do Bark Bay, kde jsme měli zamluvené spaní v DOC chatce. Celkem jsme ji obývali s dalšími třemi páry. Velice příjemně nás překvapila svojí útulností a čistotou. Než jsme šli psát, dali jsme si ještě ledovou sprchu z improvizovaného venkovního sprchového koutu.

Další ráno však opět navázalo na to předchozí, co se ranního deště týče. A tak jsme konečně vedle nepromokavých bund vytáhli i naše ponča a vydali se na cestu. Po slabé půlhodince jsme se však zase uklidili do batohu, a těšili se alespoň z oblačného počasí. Po čtyřech hodinách jsme došli na konec treku – kempu Awaroa Beach. Od příjezdu vodního taxíku nás dělilo asi 1,5 hodiny, ale my už tehdy měli možnost pozorovat blížící se bouři. Široké okolí se halilo do temného obleku, mořská hladina se čeřila provazy deště, my ale stále byli v suchu. Přijel taxík, my do něj nastoupili a v ten samý okamžik bouře pronikla i k nám. Tomu se říká správné načasování. Jeden a půl hodiny jízdy na motorovém člunu a místy pěkně rozbouřeném moři byl príma zážitek. Po cestě ještě řidič zastavil u kolonie tuleňů, ukázal nám také pár malých tučňáků a v nakonec nás v bezpečí odvezl na původní stanoviště. V obci jsme se ještě navečeřeli, vykoupali se a vyprali si v místním Holiday Parku a už za tmy vyjeli vstříc západnímu pobřeží.

Jedním z našich příjemných momentů je vždy nakupování potravin od místních farmářů. Poprvé jsme měli možnost poznat jejich výrobky již v prvním týdnu, kdy jsme si na jedné farmě koupili feijoa džem (feijoa se strukturou dužinou podobá hrušce, tvarem citronu a barvou limetce. Chuť je však specifická. V témže krámku jsme si ještě koupili pytlík mandarinek, který nám vystačil na několik dalších dnů. V životě jsme nejedli tak chutné a slaďoučké mandarinky. Takže organické výrobky, ve velkém množství za malou cenu – skvělé. Jinde po cestě jsme si koupili tašku jablek a zlatého kiwi – není oproti tomu co známe v Čechách vůbec kyselé. Na naší třetí zastávce u místních zemědělců jsme si pak koupili Passionfruit s hruškou džem a švestkový džem. Do čtveřice jsme na odlehlém místě vyměnili cca 2 kg feijoa za 5 NZD. Opět levnější a chutnější než ze supermarketu.

Na tyto zemědělce po cestě narazíte několikrát, někdy docela hned vedle sebe, jindy po několika hodinách jízdy. Přesto však od nich pokaždé chutnalo.

Druhý týden cestování nám skončil takto hezky a my se vedle těšení na Vás těšíme i na Vaše zprávy. AH*

1. týden cestování

Máme za sebou první týden cestování a tak bychom Vám a do budoucna i nám rádi popsali naše toulky a postřehy.

S Aucklandem jsme se rozloučili v pátek večer, večeří s Luckou a Dominikem v restauraci Portside. Krásný výhled na město, spolu s dobrým jídlem a pitím udělalo příhodnou tečku za naším pracovním čtyřměsícem. V sobotu jsme v devět ráno vystěhovali z hostelu, vyzvedl nás Dominik a po cestě k sídlu Spaceship jsme si dali výbornou snídani a kafíčko. Začátek cestování to byl vskutku vydařený. Dominik s námi ještě posečkal při předávání auta, ukázal nám jak naši loď řídit a nakonec jako náš předvoj s námi ujel první kilometry k nákupnímu centru, kde jsme se už rozloučili. Aklimatizace na levý jízdní pruh přes veškerou nervozitu proběhla poměrně hladce. Nakoupili jsme potraviny, zapnuli naši novou GPSku a vydali se směrem poloostrov Coromandel. Po cestě jsme různě zastavovali a kochali se přírodou, cesta totiž lemovala pobřeží. Naši první noc jsme strávili v kempu, asi 15 km od Cathedral Cove. Kemp příjemný, s teplou vodou – začátek byl tedy poněkud v luxusu. První noc v našem korábu však nebyla úplně vydařená. Jednak nám byla pěkná kosa – ona jedna peřina nestačí, a ještě k tomu nezvyklý prostor..věřili jsme ale v lepší zítřky.

Brzo se tu stmívá (již kolem šesté hodiny je tma jako v pytli), a tak do postele chodíme již kolem osmé. Ráno kolem sedmé obyčejně vstáváme – a klepeme opět kosu.. J

Druhý den jsme se tedy vydali k již zmíněným Cathedral Cove. Po cca 1,5 hodinách chůze lesem se člověk dostane až k moři, kde jej přivítá velký pískovcový tunelový oblouk. Přes krásné počasí a modře vyhlížející vodu jsme v sobě nenašli dostatek odvahy smočit se jako ostatní odvážlivci. Z Cathedral Cove jsme se vydali do Hot Water Beach, které jsou známé horkými prameny přímo na pláži. Od této vyhlášené atrakce jsme popravdě čekali mnohem více – ve skutečnosti se na cca 30 metrech čtverečných mačká několik dobrodruhů s lopatou, odhazováním písku se vzniklá propust samovolně plnila horkou vodou (cca 40 stupňů Celsia). Zároveň však bojovali s mořskými vlnami, které často bazének srovnaly s pláží.

Místo přespání jsme tentokrát zvolili originálnější. Našli jsme si kemp v oblasti Broken Hills, který patřil do kategorie Standard. Přijeli jsme do něj už za tmy, asi po šesti kilometrech po prašné cestě v oblasti nikoho. Hučení lesů a velká vzdálenost od civilizace nám zpočátku naháněly strach. Už se nám ale nechtělo dále cestovat, a tak jsme si našli vhodné místo, dali si svátečního českého ruma s kolou na odvahu a šli jsme spát. Nutno podotknout, že jsme v kempu byli sami. Ráno jsme se probudili živí a zdraví a otevřely se nad námi krásné skály. Přivítali jsme sluníčko a po snídani se vydali dále.

 Místní vláda (Department of Conservation, DOC) spravuje asi dvě stovky míst k přespání s různou úrovní vybavení. Nejzákladnější jsou tzv. Basic, které obsahují suchý záchod, studenou vodu (třeba jen z potůčku) a někdy i ohniště. Prostřední kategorií jsou Standard – vedle výše uvedených mohou zahrnovat studené sprchy, piknikové stoly, přístřešek na vaření a kolekci odpadů. Poslední a tedy i nejlepším vybavením disponuje Servised Campside, který má splachovací záchody, vodu z kohoutku, kuchyni, sprchy s horkou vodou atd. Basic kempy jsou zpravidla zdarma, Standard pak v rozmezí 3-12 NZD a Serviced od 8 do 14 NZD. Více info na www.doc.govt.nz. Tyto kempy nemají svého stálého správce, a proto je vždy u vjezdu připravena plastová obálka, do které se vloží předem určená částka jako poplatek a vyplní se několik základních údajů. Placení je tedy zpravidla čistě na čestnosti nocležníka.

Den třetí začal procházkou po historické Karangahake Gorge, oblastí ve které se v minulosti těžilo zlato. Tímto jsme opustili poloostrov Coromandel a jeli směrem oblast Rotorua, která je známá a turisticky oblíbená díky nejrozsáhlejší termální činnosti. Život tu doslova běží mezi horkými prameny, explozivními gejzíry, bublajícími bahenními bazény a mraky páry smrdící jako shnilá vajíčka. Sem jsme dorazili už pozdě odpoledne. Protože jsme nenašli žádný DOC kemp, ubytovali jsme se v náhodně vybraném kempu, blízko jezera. V tomto kempu jsme si po teplé večeři vychutnali soukromou koupel v termálním bazénu. To bylo velmi příjemné zakončení dne. J

Následující den jsme vyrazili do blízkého turisticky atraktivního parku Te Puia, ve kterém je vedle ukázkové maorské vesnice hlavním lákadlem kolem 500 horkých i studených pramenů, nejznámější z nich – Pohutu, vystřikuje vodu až výše 15 metrů. Představení Maorů tu probíhá několikrát denně a nás to působilo spíše jako cirkus a tak jsme jej pro jistotu nenavštívili. Následovala dvouhodinová procházka v Whakarewarewa Forest, který je domovem pro více než 170 druhů stromů a toto bylo velmi příjemným únikem od zájezdů asijských turistů od Te Puia parku. Den se už chýlil ke konci a my se vydali směrem jeskyně Waitomo Caves. Asi v půli cesti, cca 70 km před jeskyněmi jsme si vyhlídli další příjemný DOC kemp, ve kterém jsme byli opět sami. Ještě před ulehnutí jsme v lese nasbírali trochu dřeva a v provizorním leč předem připraveném ohništi si udělili tábořáček. Zvuky přírody již byli o mnoho více srozumitelné, a také jsme se již cítili mnohem lépe.

 Ráno jsem se probudili do ukázkové zimy, po jinovatce na trávě jsme auto přesunuli za prvními paprsky sluníčka a s pěti vrstvami oblečení jsme dali rychlou snídani a šup do vyhřátého auta. Rána jsou tu však neopakovatelná, to když sluníčko probouzí okolní přírodu k životu, a to jsme ještě nezmínili noční oblohu, která je doslova posetá tisíci hvězdami. V těchto kempech, daleko od civilizace se tak noční obloha ještě více vyjímá tomu, jak jí známe z měst. Do Waitomo Caves jsme dorazili ještě před polednem, zamluvili si na následující den Waitomo Adventure (dobrodružné putování jeskyněmi) a absolvovali téměř hodinovou prohlídku Glowworm Caves, která Vás provede krásnými jeskynními útvary. Na závěr přichází projížďka loďkou po jeskynní řece, kdy ve tmě můžete vidět svítící Glowworms (neznáme překlad) – světlo se podobá českým světluškám. Na místním informačním centru nám pracovnice poradila nedaleké parkoviště, na kterém prý můžeme zdarma přespat a nakonec jsme tam nebyli sami. Odtud jsme se ještě za světla vydali na cca dvouhodinovou procházku „Waitomo Walkway“, která vede přes pastviny kolem Waitomo River. Již za tmy se s čelovkami na hlavách vydali na cca půlhodinovou procházku, která vedla skalami, kolem vodopádů, přírodním pískovcovým tunelem. Krásu tohoto minivýletu korunoval závěrečný úsek podél řeky, kde po skalních stěnách byly stovky svítících Glowworms.

Šestý den začal velmi klasicky - zima, rychlá snídaně, sbalení se a hurá za novým dobrodružstvím. Na desátou hodinu jsme měli zamluvenou Waitomo Adventure – Haggas Honking Holes. Čtyřhodinová výprava do Waitomo jeskyň, ve které se několikrát slaňovalo ze skal v proudu tryskající vody, prolézalo úzkými štěrbinami i chodilo doslova chrámovými prostory byla fyzicky velmi náročná, zato však neopakovatelná a jednoduše krásná. S vesnicí Waitomo jsme se rozloučili obědo-večečí v místní restauraci a vyjeli směr Národní park Tongariro. Už dopředu jsme měli vyhlídnutý DOC kemp, který byl cca 15 km od výchozího stanoviště na horské treky a tak nám po předchozích zkušenostech nevadilo dorazit na místo za tmy. Tak se také stalo, a my si spolu s dalšími spolukempery našli krásné místo na spaní.

 Probuzení do rána bylo bez výjimky chladné, tentokrát však také poprvé zamračené. To nás však neodradilo a po tradičním ranním rituálu jsme se vydali na jeden z nejlepších světových jednodenních treků – Tongariro Alpine Crossing. Původně jsme měli v plánu ze základny Mangatepopo Road udělat pouze několika hodinový výlet, ale poté, co jsme se dostali nad hladinu mraků a otevřelo se před námi nádherné panorama místních hor, rozhodli jsme se celý trek (o délce 19,4 km) zvládnout najednou. Výchozí stanoviště bylo ve výšce cca 1150 metrů a nejvýše dosažený bod byl 1886 metrů – tedy docela velké převýšení! Nutno potvrdit pověsti o tomto treku – skutečně nádherný a satisfakce, kterou člověk cítí, když se v silném větru doslova vyškrábe až na nejvyšší bod výletu, je vskutku jedinečná a slovy nepopsatelná – jistě však víte o jaké „chemii“ píšeme.

Částečná nepřipravenost se nám však vymstila. Na cílové místo treku – Ketetahi Car Park jsme dorazili kolem čtvrté hodiny aniž bychom měli dopředu zajištěnou dopravu zpět do výchozího bodu. Během cesty nám však francouzský pár řekl, že taková služba existuje a my proto odhodili obavy. Jejich tvrzení se však nepotvrdilo, respektive jediný autobus nám ujel asi o 5 minut (namísto 16.30 odjížděl v 16.00). Štěstí v neštěstí jsme však nakonec měli. Za poplatek 10 NZD na osobu jsme se nechali jiným autobusem převést na odbočku k výchozímu bodu, od které však následovala další „procházka“ 7 km – do mírného kopce. Asi ve třetině cesty proti nám JELI již z místa začátku treku dříve zmínění Francouzi – zamávali nám a ještě se drze usmívali. My, už pěkně vyčerpaní jsme nenacházeli slušných slov a tak jsme ze sebe upustili trochu té únavy v podobě vodopádu nepublikovatelných slov. Asi po hodině a deseti minutách, a dohromady cca 26 kilometrech v nohách jsme na svých netrénovaných tělech pozorovali hranici fyzické zdatnosti. V tuto chvíli se hodí poděkovat za oplatky Mila, které jsme nesli v batůžku – slupli jsme je jedním kousnutím. Již ze setrvačnosti jsme odjeli do nedalekého kempu, dali si horkou sprchu ve vymrzlé koupelně, večeři s horkým čajem a šup spát.