Vyjížďka na sever od města - Long Bay (27/02/2010)

Druhá volná sobota! Štěstí nám přeje..Tentokrát už jsme se vydali dále (hodinu autobusem) a stálo to za to. Do tohoto zálivu s písečnými nebo kamenitými plážemi jezdí spousta Aucklanďanů, my jsme ale vyrazili brzy ráno, takže to nejdřív celé patřilo skoro jen nám. Náš plán byl jít tři kilometry podél útesů k řece Okura, tu "nějak obejít" a vrhnout se na track lesem, kde měly být kauri stromy (giganti, v průměru až šestimetrový). K řece jsme sice došli, ale nikde nebyly ukazatele na ten lesní track. Koryto se plně zavodňuje jen při večerním přílivu a nevede kolem něho žádná cesta, mohli jsme tedy chodit pouze po bahnitém písku. Nakonec jsme se rozhodli vrátit, ale i tak byl výlet parádní. Koukněte sami..

Toto ještě není Okura River, ale nějaká stojatá říčka s pěknou přírodou okolo.

Nádherné vysoké útesy kolem jejichž horní linie se vinula naše cesta. Zpátky už jsme šli po pobřeží.

Rangitoto v pozadí.

A tady už jsme u řeky Okura.

Cornwall Park (20/02/2010)

Tuto sobotu nám oběma vyšlo volno na celý den, nešlo ho tedy využít jinak než dalším poznáváním Aucklandu nebo jeho okolí.  Naplánovali jsme si výlet do Cornwall Parku, protože nás lákalo vylézt na jeho dominantu - One Tree Hill - vyhaslou sopku, která má pro Maory velký význam a navíc je z ní krásný výhled na strany, na které jsme ještě neměli možnost dohlédnout.

První pohled na One Tree Hill..

Několik takových kamínek na barbecue tvořilo zeď půlkruhového parkoviště, pohoda..

Všechny místní ovečky vypadaly nadmíru spokojeně :)

Výhled zhora. Vlevo centrum Aucklandu, vpravo pak ostrov Rangitoto. 

A tady si Honzík hrál..

Výlet do Mission Bay (13/02/2010)

Mission Bay nás zaujal už z dálky pro své pláže, kopcovitý terén a četné zelené plochy, proto když jsme měli ten den oba denní šichtu a do tmy bylo ještě času dost, naplánovali jsme si krátkou vyjížďku právě tam. Jízda autobusem trvala jen deset minut z centra Aucklandu po pěkné silnici lemující břeh moře. Mission Bay je oblíbeným místem pro Aucklanďany kvůli své dobře přístupné pláži, promenádě s restauracemi a kavárnami a také díky pěknému výhledu na moře v čele s ostrovem Rangitoto a dalšími.. To vše z něho dělá i atraktivní lokalitu k bydlení.

Během té krátké chvíle, co jsme byli na kopci, se u výhledu na centrum fotilo několik novomanželů.

Pomník jednomu z novozélandských vůdců, od kterého byly pěkné výhledy..

Honzíček fotil ptáčka "Bohouška".

Při zpáteční cestě jsme si nemohli nevšimnout velké kotvící lodi v aucklandském přístavu, tak jsme Vám jí vyfotili. Její velikost račte porovnat s bílým tranzitem vlevo dole :)

.. Hlásíme se znovu po krátké přestávce ..

Když jsem se podíval na datum našeho posledního příspěvku – uběhla už tedy pěkná řádka dnů. Hlásíme se tedy s novými informacemi a postřehy.

Na rozdíl od naších prvních týdnů v Aucklandu, kdy jsme téměř každou volnou chvíli cestovali po okolí, došlo v posledních dnech k určitému nakolejení. Andrejka (statečně) pracuje 7 dní v týdnu – dohromady to vychází na nějakých 34 hodin, já pracuji nějakých 5-6 dní v týdnu – ty ve výsledku dají cca 24 hodin. Moc společného času na objevování tedy není – zvláště když já pracuji na směny – tedy někdy v poledne, někdy v noci, pak ještě musím být na telefonu, kdyby mě potřebovali.. No systém je to pěkně vychytralý – žádné osmihodinové až dvanáctihodinové směny. Lidé se tu pěkně točí – nemusí nám platit přestávky a taky nás nemusí platit ve chvíli, kdy je restaurace prázdná – prostě nás pošlou domu.. Polední šichty tak zpravidla trvají pouhé 2,5 hodiny. Naneštěstí člověk musí být rád i za toto, s prací to tu není žádné posvícení. To Andrejka hrdinsky žije v systému mnohem pravidelnějším. Pondělí až čtvrtek japonská restaurace od 11 do 4, pátek až neděle kavárna od 10 do 3. Tak alespoň ve svém volnu hledám ještě jiné práce, další poloviční úvazky tak, abych více času trávil v práci než se nudil doma.

V rámci hledání příhodného part-timu jsem zavítal za jakým si Mariem (chlap z Jugoslávie, co vlastní jednu italskou pidirestauraci. Mariovi jsem se zalíbil a zmínil, že hledá člověka na plný úvazek, který by se časem stal jakýmsi provozním – tedy měl na starosti celý chod podniku včetně objednávek a peněz..Tohle jsem Mariovi nemohl slíbit, tak jsme se domluvili, že se druhý den sejdeme na zkušební šichtě..Následující den jsem Mariovi vysvětlil, že hledám úvazek pouze poloviční, že se mu k takové věci zavázat nemůžu a v tuhle chvíli ani nechci..Ocenil, že jsem za ním dorazil osobně a prý se ozve, pokud bude part-timistu potřebovat.

Zůstanu-li u práce, zmíním ještě dohrávku s Devonportskou restaurací (jak po mně chtěli se ostříhat). Bylo to minulou středu, kdy mi na účet nedorazily peníze za hodiny, které jsem pro ně odpracoval. Vypravil jsem se tedy s výpisem účtu za Samem.. Toho jsem bohužel v restauraci nepotkal, darebák byl zrovna na dovolené v Austrálii..Předal jsem svůj požadavek jeho zástupci, že prý došlo k nedorozumění a toto úterý dojde k nápravě..No dnes na účtu peníze opět nemám, takže se tam zítra zase pojedu podívat a s klukama to už konečně vyřešit. Naštěstí jsem ta narazil na Čecha Jirku, který v téže restauraci pracuje asi tři měsíce a já se tam s ním tehdy potkal jen na pár hodin..Doporučil mi zastavit se v hotelu hned u mé současné práce, že by někoho mohli hledat..Zastavil jsem se, v sobotu jsem pak měl pohovor a od té doby čekám až se ozvou.. Tady mi hned manažer říkal, že mě nebude nutit se ostříhat, ale alespoň nagelovat vlasy tak, aby pěkně spočinuly s lebkou.. :)

(A: Padá tady na mě z Honzíkova textu světlo hrdiny a to se nemůže nechat bez povšimnutí.. Musím k tomu totiž dodat, že Honzík se drží naprosto skvěle, jak výše poznamenal, ve svých chvílích volna hledá ještě nějakou další práci a je nám všem jasné, že kdyby dostal nějakou nabídku, tak po ní sáhne všemi deseti. Zatím je super, že práci máme, že jsme ji sehnali relativně rychle a penízky chodí na účet.. (Až na ty zlobivý kluky z Devonportu, ale ty si ještě podáme..). Co se týče mé práce, v minulém příspěvku jsem Vám vyprávěla o tom, že možná budu pracovat v jakémsi pizza shopu. Sice jsem tam absolvovala kraťounkou šichtu na jejímž konci mi šéf řekl, že se mu líbím, že někoho potřebuje, ale že si ještě rozmyslí, jak skloubit mé volné dny s další holčinou - uchazečkou.. A že se ozve.. Nakonec jsem mu volala já a dostalo se mi v tu chvíli nejasné odpovědi, že teď najednou nikoho nepotřebuje, ale že možná během února se něco najde.. Někdy v těch dnech se mi ozval pán z kavárny "Upstairs Espresso", jestli ještě sháním práci, jestli se stavím. Ten mi nakonec vyšel moc vstříc, nabídl mi šichty v pěti dnech, já mu je kvůli japonské restauraci zredukovala na tři a i tak jsme si podali ruce. Z prvního víkendu jsem odcházela trošku se smíšenými pocity, zdejší šéf je totiž mírně pohrkaný, nervózní z více jak dvou čekajících zákazníků a vůbec celé mi to přišlo nějak bez systému. Tudíž i mé první šichty byly trošku zmatené. Ocenila jsem tedy Honzíkovo nakopnutí, které mě nabádalo, abych došla do pizza shopu si vyjasnit, jak to tedy všechno bylo a je - uspokojilo mě věrohodné vysvětlení, že dal přednost své sestřenici, která rychle sháněla práci. Navíc o tom mluvil před ní.. V kavárně jsem poté strávila druhý víkend, byl hodně klidný, obešel se tedy bez nervozity.. Na druhou stranu jsem byla unavená z přemýšlení, co ještě můžu kde přetřít, umýt, zamést.. to abych zabila další chvilku.. :) ).

Prožíváme tu ale také zábavné momenty. Určitě jedním z nejhezčích byl náš výlet do kina na Avatar. O něm jste už všichni jistě museli slyšet. V blízkosti našeho bydlení je kino a tak jsme si zarezervovali místa v IMAXu Avatar 3D! Vůbec nám nepřišlo, že film trval téměř tři hodiny, je to až nepředstavitelné, že se během té doby člověk vůbec nenudil – skutečně to můžeme doporučit. (A: Kdo na to podívá se mnou ještě jednou? Honzíkovi se to sice moc líbilo, ale říkal, že jednou stačilo :( )

Někdy před dvěma týdny tu byla nějaká oslava města Aucklandu, která byla ve 22,30 završená ohňostrojem.Já jsem tou dobou bohužel pracoval, ale Andrejka se vypravila do centra. Ohňostroj se shodou okolností odpaloval v přístavu, nedaleko mojí práce, tak zatímco jsem v práci zavíral, Andrejka z terasy u mě v práci pozorovala barvy světel – na ochutnávku připojujeme pár obrázků. Po té, co jsem skončil, jsme dostali chuť na pivo.. Protože byla sobota, ve městě to skutečně žilo, ale s pokročilou hodinou už bylo taky hodně opilých..a tak jsme náhodou narazili na hospodu kousek od nás – vysílalo se tam tou dobou finále tenisového Australian Open. S točeným Guinesskem jsme tedy usedli před velkou obrazovku a vychutnávali si 2 v 1. Myšleno tedy sport a pivo v jedné restauraci. (A: Nechtěla bych opomenout naše velké fandění Rogeru Federerovi (měním na 3 v 1) a tiše doufám, že se mnou bude mít můj protějšek po těch laických otázkách stále chuť chodit sledovat sport do hospody k pivu). Tuším, že se tam vypravíme i na zahajování olympiády – zatím to vypadá, že bychom měli mít oba tou dobou volno.

I proto, že žijeme s výhledem na moře (vidíme doslova 1x1 cm moře mezi baráky), vypravili jsme se už podruhé na Seafood market. Před naším hostelem dokonce každou hodinu zastavuje malý autobus, který po městě sbírá lidi a na tomto trhu je vyhodí a pak opět ve stanovený čas po předem určené trase spokojené nakupující rozváží. Opět omámeni pestrostí výběru, rozhodli jsme se, že si uděláme slávky, a nakoupili jsme také kus ryby zvané Hapuka. Slávky se nám téměř povedly, nutno podotknout, že to kilo a půl čerstvých mořských škeblí jsme tu pořídili za nějakých 60 Kč. To už za pokus stojí..Jednoduchý recept příště zopakujeme – stálo to zato.. Druhý den jsme si k večeři udělali Hapuku na másle a bramborami na cibulce. To byla tedy dobrota. Už se zase těšíme, až se tam vypravíme a vyzkoušíme zase jinou rybičku..jen škoda, že tu nemáme gril..

V sobotu jsme se už podruhé setkali s Luckou a Dominikem – to jsou naši vrstevníci, který tu pobývají stejně dlouho jako my. Lucku jsem poznal v Devonportské restauraci, kde hned vedle prodávala zmrzlinu. Vyměnili jsme si čísla a od té doby jsme v kontaktu. Tentokrát nás pozvali k nim, měli zrovna celobarákovou grilovačku (v jejich baráku je asi 6 pokojů a v současné době tam bydlí cca 10 lidí). Tak jsme si příjemně popovídali, pojedli, popili a kolem půlnoci byli zpátky doma. Chtěli jsme se s nimi vypravit i na pondělní finále amerického Super Bowlu (americký fotbal), to však namísto půlnoci začínalo v poledne NZ času, což se nikomu z nás nehodilo a tak z toho sešlo.

Tímto se s Vámi zase na chvíli loučíme, mějte se dobře a pište i Vy, jak se máte..